Kdyby byly děti zlo a podobně, tak by si je lidé nedělali. Každý chce za sebou něco zanechat, než umře, protože pokud umřeme bezdětní, nic tu po nás nezůstane. Navíc každý potřebuje jako starý člověk nějakou pomoc a někoho, kdo se o něj postará, nikdo na světě nemůže vydržet sám, a už vůbec ne když je člověk starý a nic toho sám už nezmůže. Od toho je tu rodina, která by měla pomoci vždy, když je to potřeba. Jediná rodina je tady pro nás vždy. Ani kamarádi, už vůbec ne doktoři a různé pečovatelky, ale jen a pouze rodina. Pokud tomu tak není, tak se to nedá považovat za rodinu, ale normální člověk rodině pomůže vždy. A to je právě to krásné na tom, když má člověk děti.

Je úžasné, že z nich člověk může vychovat supe lidi, kteří budou pomáhat každému, ale je to také zároveň obrovská zodpovědnost, protože z nich můžete vychovat naprosto cokoliv. A všechno, každý člověk na planetě se chová jinak a to, jak se chová závisí na tom, jak ho vychovávali rodiče. Pokud ho vychovali dobře a s respektem, bude se tak i chovat, ale pokud dítě v rodině nedostalo lásku a péči, nemůže ji pak v dospělosti samo ani dávat. Táhne se to z generace na generaci, a proto zlí lidé jsou jen výplodem zlých lidí před nimi. Většinou se to nedá změnit, ale když člověk chce, jde to. Málokdy se ale najde člověk, který změní „prokletí“ rodiny a vychová dobré a hodné lidi.

Život s dítětem je naprosto jiný než život bez něj. Najednou máte konečně pocit, že nejste na světě sami a že je tu někdo, kdo vám rozumí a kdo je na vás napojený, i když je to třeba teprve miminko a ani vám nic nerozumí. Je zajímavé, jak se život človíčka, kterého zajímají jen skluzavky pro děti dokáže prolínat s životem člověka, který má úplně jiné starosti. Vznikají sice drobné generační problémy, ale tomu se dá předejít. Přitom kdyby se tito dva lidé potkali na ulici, tak by na sebe nepromluvili. A to vše dělá pouto rodiny.